Vykupitel.

Spasitel na kříži! Tisíce těchto křížů je postaveno na znamení, že Kristus za lidstvo trpěl a umřel. Ze všech stran volají k věřícím: „Pamatujte na to!“ V osamělém poli, v oživených ulicích velkoměst, v tiché komůrce, v kostelích, na hrobech i při svatebních hostinách, všude slouží k útěše, posile a k napomenutí. Pamatujte na to! Stalo se pro vaše hříchy, že Syn Boží, který vám přinesl spásu na zemi, trpěl a umřel na kříži. Věřící přistupuje k němu s vroucím zachvěním v hluboké úctě a pln vděčnosti. Opouští pak místo s radostným pocitem a vědomím, že obětí smrti byl také on zproštěn svých hříchů. Ale ty, vážně hledající, jdi a předstup před znamení svaté vážnosti a snaž se pochopiti svého Vykupitele! Odvrhni měkký plášť pohodlnosti, který tě tak příjemně zahřívá a vzbuzuje pocit bezpečného úkrytu! Dává ti zdřímnouti až do poslední pozemské hodiny, kdy pak jsi náhle vytržen ze svého polospánku, odpoutáš se od pozemské vázanosti a stojíš pojednou proti nezkalené Pravdě. Pak je rychle dosněn tvůj sen, k němuž jsi přilnul a se kterým jsi se pohroužil do nečinnosti.

Probuď se proto! Tvůj pozemský čas je drahocenný! Spasitel přišel sem pro naše hříchy – to je nedotknutelné a do písmene správné. I to, že zemřel za viny lidstva. Ale tím nejsou z tebe sňaty tvoje hříchy! Vykupitelským dílem Spasitelovým bylo zahájení boje s temnem, aby přinesl lidstvu Světlo a otevřel mu cestu k odpuštění všech hříchů. Putovati touto cestou musí podle nezvratných zákonů Stvořitelových již každý sám. Kristus také nepřišel, aby zákony rušil, nýbrž aby je naplnil. Nezneuznávej tedy toho, který má býti nejlepším příkladem! Nepodkládej mylného smyslu pravdivým slovům. Zcela správně se ovšem říká: To vše stalo se pro hříchy lidstva. Tím je řečeno, že příchod Ježíšův stal se nutným jen proto, že lidstvo nemohlo se již dostati samo ven z temna, které si samo vytvořilo. Že nedovedlo se vyprostiti z jeho sevření. Kristus musel znovu raziti tuto cestu a ukázati ji lidstvu. Kdyby se lidstvo nebylo tak hluboce zapletlo ve své hříchy, to jest, kdyby nebylo šlo nepravou cestou, nebyl by býval nutný Ježíšův příchod a jeho boj i cesta utrpení byly by mu bývaly uspořeny. Je proto zcela správné, že musel přijíti jen pro hříchy lidstva, nemělo-li toto lidstvo na nepravé cestě klesnouti zcela do propasti, do temna. Tím však není řečeno, že proto má býti obratem ruky každému jednotlivci odpuštěno také jeho osobní provinění, jakmile jen skutečně uvěří v Ježíšova slova a podle nich žije. Žije-li však podle slov Ježíšových, budou mu jeho hříchy odpuštěny. Ovšem teprve znenáhla, v době, ve které nastane rozuzlení a vyčerpání viny protiprací dobrého chtění podle slov Ježíšových ve zvratném působení. Ne jinak. U těch lidí, kteří podle slov Ježíšových nežijí, není odpuštění vůbec možno. Tím však není míněno, že odpuštění hříchů mohou dojíti jen příslušníci křesťanských církví. Ježíš hlásal Pravdu. Jeho slova musí tedy obsahovati současně i pravdy jiných náboženství. Nechtěl založiti církev, nýbrž ukázati lidstvu pravou cestu, která může stejně dobře vésti také pravdami jiných náboženství. Proto se v jeho slovech nalézá tolik ozvuku na stávající již tehdy náboženství. Ježíš je z nich neodvozoval. Protože však přinášel Pravdu, muselo se v jeho slovech opakovati všechno to, co z Pravdy již existovalo v jiných náboženstvích. I ten, kdo sám slov Ježíšových nezná, ale usiluje vážně o Pravdu a zušlechtění, žije často již zcela ve smyslu těchto slov a kráčí proto s jistotou vstříc v čisté víře k odpuštění hříchů. Varuj se proto jednostranného nazírání. Bylo by to znehodnocení díla Vykupitele, snižování Božského ducha. Kdo usiluje vážně o Pravdu a čistotu, tomu také nechybí láska.
Bude veden od stupně k stupni duchovně vzhůru, byť i někdy za těžkých pochybností a bojů, a lhostejno ke kterému náboženství patří, setká se konečně již zde, nebo teprve v jemnohmotném světě s duchem Kristovým. Ten ho na konec povede dále až k Otci, čímž se i vyplní slovo: „Nikdo nepřichází k Otci, jedině skrze mne.“ „Konec“ nenastává však s posledními pozemskými hodinami, nýbrž až na určitém stupni vývoje duchovního člověka. Přechod ze světa hrubohmotného do jemnohmotného znamená jen proměnu. Nyní k ději velikého vykupitelského díla samotného: Lidstvo bloudilo v duchovní temnotě. Vytvořilo si ji samo, když se podrobovalo stále více jen rozumu, který si pracně teprve vypěstovalo. Lidé sami tak stále zužovali hranice své chápavosti, až byli naprosto připoutáni na prostor a čas, jako jejich mozek. Pak nemohli již najíti cestu k Nekonečnému a Věčnému. Tak byli zcela připoutáni k zemi, omezeni na prostor a čas. Každé spojení se Světlem, s čistotou a duchovnem bylo tím přerušeno. Chtění lidí dovedlo se obraceti jen k pozemskému, až na nemnohé, kteří jako proroci neměli dosti moci, aby pronikli a uvolnili dráhu k Světlu. Tímto stavem otevřely se dokořán brány zlu. Vyvalilo se duchovní temno rozlévalo se po zemi a přinášelo zkázu. To mohlo přivoditi jen jeden konec: Duchovní smrt. To nejstrašnější, co může postihnouti člověka. Ale vinu na veškeré této bídě nesli lidé sami! Oni ji přivodili, protože dobrovolně volili tento směr. Chtěli ji a vypěstovali ji. Ve svém bezměrném zaslepení byli dokonce i hrdi na tuto vymoženost, aniž si ve své omezenosti chápání, kterou si pracně sami vnutili, uvědomovali hrůznost následků. Toto lidstvo nemohlo již samo vytvořiti cestu ke Světlu. Dobrovolné omezení a sevření bylo již příliš veliké. Měla-li býti vůbec ještě možná záchrana, musela přijíti pomoc od Světla. Jinak nebylo již možno zadržeti zánik lidstva a jeho zřícení se do temnoty. Temno samo má následkem nečistoty větší hutnost, což nese s sebou duchovní tíhu. Následkem této tíhy může samo ze sebe proniknouti vzhůru jen k určité hranici hutnosti a váhy, nepřichází-li mu z druhé strany na pomoc přitažlivá síla. Světlo má však lehkost, odpovídající jeho čistotě a to mu znemožňuje, aby kleslo až k temnu. Tím je mezi oběma díly nepřeklenutelná propast, ve které stojí člověk se svou zemí. Je tedy úplně v rukou lidí a záleží na způsobu jejich chtění a přání, aby šli vstříc Světlu nebo temnu, otevřeli brány a urovnali cesty, aby zemi mohlo zaplaviti Světlo nebo temnota. Lidé sami jsou při tom prostředníky. Silou jejich chtění dostává se Světlu nebo temnu pevné opory, takže mohou působiti s větší nebo menší silou. Čím více nabývá moci na zemi Světlo nebo temno, tím více zaplavuje lidstvo vším, co může dáti. Dobrem nebo zlem, spásou nebo zkázou, štěstím nebo neštěstím, rajským mírem nebo pekelnou mukou. Čisté chtění lidí již příliš zesláblo a nemohlo proto poskytnouti Světlu na zemi opěrný bod. Zatím již nabylo těžké, vše dusící temno na zemi převahu. Světlo nemělo žádného opěrného bodu, s nímž by se mohlo spojiti tak, aby v nezkalené čistotě a tím i s nezmenšenou silou rozptýlilo temno. Tím by vykoupilo lidstvo, které by pak u takto vytrysklého pramene mohlo nabrati sílu a najíti cestu vzhůru ke světlým výšinám. Světlu samotnému nebylo však možno ponořiti se tak hluboko do bahna, pokud nedostalo k tomu silnou oporu. Proto musel přijíti prostředník. Jen Vyslanec ze světlých výšin mohl vtělením na tuto zemi rozraziti temnou zeď, vytvořenou chtěním lidí a uprostřed všeho zla postaviti hrubohmotný základ pro Božské Světlo, který by stál pevně uprostřed těžké tmy. Z tohoto zakotvení mohly pak čisté paprsky Světla roztrhnouti a roztříštiti temné masy a rozptýliti je, aby lidstvo úplně nekleslo a nezadusilo se v temnotách. Tak přišel Ježíš kvůli lidstvu a jeho hříchu! Takto utvořené nové spojení se Světlem při čistotě a síle Vyslance Světla nemohlo býti přerušeno temnotou. Tím byla ražena pro lidstvo nová cesta k duchovním výšinám. Ježíš svým vtělením stal se pozemskou oporou Světla. Jeho živým slovem, které přinášelo Pravdu, vycházely a vnikaly nyní paprsky do temna. Ježíš mohl předávati tuto Pravdu čistou a nefalšovanou, protože silou Pravdy bylo jeho spojení se Světlem čisté a nemohlo býti zkaleno temnotou. Lidé byli vyburcováni ze svého soumračného stavu současně zázraky, které se dály. Šli za nimi a narazili na Slovo. Nasloucháním Pravdě, kterou Ježíš přinášel a přemýšlením o ní probudilo se znenáhla ve statisících přání, aby šli za touto Pravdou a zvěděli o ní více. A tak kráčeli zvolna vstříc ke Světlu. Přáním uvolnilo se temno, které je obklopovalo. Když lidé přemýšleli o slovech a shledávali je správnými, vnikal jeden světelný paprsek za druhým vítězně do temnot. Kolem nich bylo stále jasněji, temno již nenalézalo u nich žádné opory a sklouzalo po nich beze škody. Tím ztrácelo temno stále víc a více půdu. Tak působilo slovo Pravdy v temnu jako klíčící zrno hořčičné a jako kvas v těstu.
A to bylo vykupitelské dílo Syna Božího, Ježíše, nositele Světla a Pravdy. Temno, které se domnívalo, že již má vládu nad veškerým lidstvem, vzepřelo se proti tomu v divém boji, aby dílo vykupitelské znemožnilo. K Ježíši samotnému nemohlo, protože sklouzlo po jeho čistém cítění. Tu bylo samozřejmo, že použilo k tomuto boji svých ochotných nástrojů, jež mělo k službám. Těmito nástroji byli lidé, kteří zcela správně se nazývali „lidmi rozumu“, jemuž se podrobovali. Byli pevně připoutání k prostoru a času jako jejich rozum a nemohli proto již chápati vyšší duchovní pojmy nad prostorem a nad časem. Proto nebylo jim také možno následovati učení Pravdy. Podle vlastního přesvědčení stáli všichni na „reálné“ půdě tak jako mnozí ještě dnes. Reálná půda znamená však ve skutečnosti půdu velmi úzkou a omezenou. Všichni tito lidé patřili většinou k zástupcům světské vlády a měli tedy v rukou úřední i náboženskou moc. V zuřivé protiobraně vybičovalo temno tyto lidi až k hrubým přehmatům, kterých se dopustili proti Ježíšovi pozemskou mocí, kterou měli v rukou. Temno doufalo, že se tím Ježíš zviklá a že bude moci v poslední chvíli zničiti jeho vykupitelské dílo. Že vůbec mohlo prováděti na zemi tuto moc, bylo jen vinou lidstva, které svým samovolným falešným postavením omezilo svou chápavost a dalo tím temnu převahu. Toto provinění bylo hříchem lidstva, který za sebou přivodil všechna ostatní zla. A pro tento hřích lidstva musel Ježíš trpěti! Temno bičovalo to dáte až do krajnosti. Ježíš propadal smrti na kříži, trval-li na svých tvrzeních, že přináší Pravdu a Světlo. Šlo o poslední rozhodnutí. Útěk a úplné vzdálení se všeho mohlo ho zachrániti před smrtí na kříži. Ale to by znamenalo vítězství temna v posledním okamžiku, protože celé působení Ježíšovo bylo by zvolna zaniklo v písku a nade vším bylo by se zase vítězně rozprostřelo temno. Ježíš by nebyl splnil své poslání a započaté vykupitelské dílo bylo by zůstalo neúplné. Vnitřní boj v Getsemane byl krutý, ale krátký. Ježíš se nebál tělesné smrti, nýbrž vytrval a šel klidně na pozemskou smrt za Pravdu, kterou přinášel. Svou krví zpečetil na kříži vše to, co hlásal a žil. Tímto činem překonal úplně temno, které tím prohrálo poslední trumf. Ježíš zvítězil. Z lásky k Otci, Pravdě, z lásky k lidstvu, kterému tak byla otevřena cesta k svobodě ve Světle. Toto vítězství posílilo lidstvo v přesvědčení o pravdě Ježíšových slov. Kdyby se byl vyhnul útěkem a vzdal se tak své práce, bylo by to v lidech nutně vzbudilo pochybnosti. Ježíš zemřel tedy pro hřích lidstva! Kdyby nebylo bývalo hříchu lidstva v tom‚ že se odvrátilo od Boha v omezení rozumu, mohl si uspořit Ježíš svůj příchod, svou cestu utrpení i smrt na kříži. Jest proto zcela správné, říká-li se: Ježíš přišel pro naše hříchy, za ně trpěl a umřel smrtí na kříži!
To však neznamená, že bys nemusel sám pykati za vlastní hříchy! Můžeš to nyní však snáze učiniti, protože Ježíš ti ve svých slovech ukázal cestu tím, že přinesl Pravdu. A tak nemůže ani Ježíšova smrt na kříži prostě smýti tvoje hříchy. Kdyby se tak mělo stát, musely by se napřed zhroutit všechny zákony vesmíru. To se ovšem nestává. Ježíš sám dosti často odvolával se na vše, „co stojí psáno“, tedy na staré. Nové Evangelium lásky nemá také ani v úmyslu zrušit, nebo zavrhnout starý zákon spravedlnosti. Chce jej doplniti a býti s ním spojeno. Nezapomínej proto na spravedlnost velikého Stvořitele všech věcí, kterou nelze posunouti ani o vlásek a která železně trvá od počátku světa až k jeho konci! Nemohla by ani připustit, aby někdo bral na sebe vinu druhého, aby ji tím usmířil. Ježíš mohl přijíti za hříchy jiných, mohl trpěti a zemříti mohl vystoupiti jako bojovník za Pravdu. On sám zůstal však nedotčen a prost této viny a hříchů a proto také nemohl ji osobně vzíti na sebe. Vykupitelské dílo není proto menší. Jest obětí, nad kterou větší býti nemůže. Ježíš přišel se světlých výšin do bahna pro tebe, zápasil o tebe, trpěl a zemřel za tebe, aby ti přinesl Světlo na pravou cestu vzhůru, aby ses neztratil v temnotě a nezahynul! Tak stojí tvůj Vykupitel před tebou. To bylo jeho veliké a mocné dílo lásky. Boží spravedlnost setrvala ve světových zákonech, neboť co člověk zasévá, to sklidí, jak říká Ježíš sám ve svém poselství. Na základě Božské spravedlnosti nemůže mu býti prominuto ani haléře. Na to mysli, když stojíš před znamením svaté vážnosti. Děkuj vroucně za to, že ti Vykupitel svým slovem znovu otevřel cestu k odpuštění tvých hříchů a opusť to místo s vážným předsevzetím, že půjdeš označenou cestou, aby ti mohlo býti odpuštěno. Jíti touto cestou neznamená však jen naučiti se slovu a věřiti v ně, nýbrž je nutno slovo to žít! Pranic by ti neprospělo v ně věřit, považovati je za správné a nejednati ve všem také podle něho. Naopak, jsi na tom hůř nežli ti, kdo o slově nevědí pranic. Proto probuď se, pozemský čas je pro tebe drahocenný.

Uvalte na něho všechnu vinu.

Toto často používané rčení jest jedním z nejhlavnějších uklidňujících prostředků všech lidí, kteří se nazývají věřícími křesťany. Avšak tento prostředek jest jedem, který způsobuje opojení. K omámení tělesných bolestí v nemocech používá se různých jedů a dociluje se jimi zdánlivého uklidnění. S podobným účinkem používá se v duchovním ohledu slov: „Uvalte na něho všechnu vinu, neboť nás vykoupil a jeho ranami jsme uzdraveni!“ Protože věřící přijímají toto rčení jako jeden z hlavních sloupů církevně křesťanských nauk, působí to mezi nimi tím zhoubněji.
Podle toho tvoří si celé své vnitřní stanovisko. Tím ocitají se však ve smrtelném objetí slepé víry. V této slepé víře vidí všechno ostatní jen v silném zakalení. Celý obraz se na konec skresluje a Pravda, se zakrývá šedivým závojem. Pak mohou najíti oporu pouze v umělé výstavbě
znetvořujících teorií, která musí se zhroutit v den poznání i s nimi. „Uvalte na něho všechnu vinu …“ Pošetilý blud. Jako oheň vnikne světlá Pravda do houfu falešných učitelů a líných věřících a zažehne a spálí všechno nepravdivé! Pohodlně sluní se masy ještě dnes ve víře, že všechno to, co Spasitel konal a trpěl, dělo se pro ně. V lenosti svého myšlení považují za troufalost a rouhání názor každého člověka, který se domnívá, že se musí také ještě trochu přičiniti sám, aby se dostal do nebe. V tom ohledu projevují mnozí úžasnou pokoru a skromnost, kterou bychom u nich marně hledali v jiných věcech. Podle jejich měřítka bylo by to rouhání Bohu, kdyby se jen zcela slabě a ostýchavě připustila myšlenka, že sestoupení Spasitele k zemi a spojené s tím utrpení a smrt snad ještě nemohlo stačit, aby se smyly hříchy všech lidí, kteří již nepochybují o jeho tehdejším pozemském životě. „Uvalte na něho všechnu vinu …“ myslí si mnozí s horlivou pobožností a nevědí co vlastně činí. Oni spí, ale hrozné bude jednou jejich probuzení! Jejich zdánlivá pokorná víra jest jen samolibost a bezmezná pýcha, když se domnívají, že Syn Boží sestoupil na zemi proto, aby jim sloužil a připravil pro ně cestu, po které tupě mohou pak přímo kráčeti do království nebeského. Každý měl by vlastně ihned poznati prázdnotu tohoto myšlení. Mohlo se to zroditi jen z nevylíčitelné pohodlnosti a lehkomyslnosti. Nebo to stvořila chytrost, jako vnadidlo k získání pozemských výhod! Lidstvo se ztratilo v tisícerých bludištích a klame samo sebe ve své pošetilé víře. Jaké je v tom snižování Boha! Co je člověk, že si troufá očekávat, že Bůh posílá svého jednorozeného Syna, tedy kus své vlastní bezbytostné živoucnosti proto, aby lidé mohli na něho uvaliti břímě svých hříchů? Proto, aby se sami nemuseli namáhat prát své špinavé prádlo a odnášet temný nános, který si sami naložili!
Běda těm, kterým se bude jednou zodpovídat z takových myšlenek! Je to nejdrzejší pošpinění vznešeného Božství! Kristovo poslání nebylo tak nízkého druhu. Bylo plno důstojnosti a poukazovalo kategoricky k Otci. Již jednou upozorňoval jsem na velké vykupitelské dílo Syna Božího. Jeho veliké dílo lásky vypučelo na tomto i na onom světě a přineslo ovoce všeho druhu. Zatím však snažili se jen lidmi povolaní učiniti se Bohem povolanými. Chopili se znesvěcenýma rukama čistých nauk a zatemňujíce je, strhli je hluboko k sobě. Lidstvo jim důvěřovalo a nezkoumalo vážně již slovo, kterému učili. Proto zřítilo se s nimi. Vznešené jádro Božské Pravdy bylo obestřeno pozemskými omezenostmi. Tak forma sice zůstala, ale všechna záře pohasla v žádosti po světské moci a pozemských výhodách. Jenom mdlé šero panuje tam, kde by mohl býti nejsvětlejší jas duchovního života. Prosícímu lidstvu byl uloupen klenot, který Ježíš Kristus přinášel všem, kdo po něm prahnou. Ve zvrácenosti, způsobené zahalenou sobeckou žádostí, byla ukázána hledajícím falešná cesta. Na této cestě nejenom zmeškávají a promarňují drahocenný čas, ale velmi často se po ní ženou do náruče temna. Rychle rostla bludná učení. Jako býlí přerostla prostotu a Pravdu a přikryla je lesklým rouchem. Z barevné nádhery tohoto roucha jako z jedovaté rostliny tryská nebezpečí, jež všechno kolem sebe omamuje. Bdělost věřících nad nimi samotnými ochromena pohasíná. Tím zmírá také každá možnost vzestupu k pravému Světlu! Ještě jedenkrát zazní velké volání Pravdy po vší zemi. Ale pak přijde pro každého zúčtování s osudem, který si každý sám utkal. Lidem dostane se konečně toho, co dosud tvrdošíjně zastávali. Bude jim prožívati všechny bludy, které se pokoušeli vytvořiti ve svých přáních a odvážných myšlenkách, nebo za nimiž usilovně šli. U mnohých bude to míti za následek divoký vztek a nastane skřípění zubů z úzkosti, vzteku a zoufalství. Ti, kdo budou takto přepadeni zlem a u soudu zavrženi, pocítí to pojednou jako nespravedlnost a krutost, až budou uvrženi do té skutečnosti, kterou dosud ve svém pozemském životě chtěli uznávati za jedině pravou a neustále s ní obmýšleli své bližní. Pak měl by jim pomoci Bůh, oproti kterému se stavěli s takovou bezmeznou povýšeností! Budou k němu úpět a volat! Budou také očekávat, že ve svém Božství lehce odpustí „nevědomému“ človíčkovi i to nejhorší! Podle jejich domnění bude příliš veliký, než aby tak neučinil. On, kterého dosud tak zneuznávali. Ale on jich nevyslyší a již jim nepomůže, protože nechtěli slyšeti jeho Slovo, které jim poslal! A v tom jest spravedlnost, která se nikdy nemůže odloučit od jeho veliké lásky. Bylo povinností lidí, aby sami zkoumali Slovo, které jim dal. I když nechtěli uznati jeho posly jako takové. Hřímavě bude jim proto zníti vstříc: „Nechtěli jste! Buďte proto nyní zahubeni a vymazáni z knihy života!“

Neposkvrněné početí a narození Syna Božího.

Neposkvrněné početí není míněno jen ve smyslu tělesném, ale jako mnohé v bibli především ve smyslu čistě duchovním. Jen ten, kdo poznává a pociťuje duchovní svět jako skutečný a živě pracující, dovede najíti klíč k pochopení bible, které jest teprve schopno oživiti slovo. Všem jiným zůstane bible navždy knihou o sedmi pečetích. Neposkvrněným početím v tělesném smyslu jest každé početí, vzniklé z čisté lásky s vroucím pohledem ke Stvořiteli. Smyslné pudy netvoří při tom základ, nýbrž zůstávají jen spolupůsobícími silami. Tento průběh jest ve skutečnosti tak vzácný, že bylo odůvodněno, aby byl zvlášť vytyčen. Záruka pro odsunutí smyslných pudů byla vydána zvěstováním, o kterém se z téhož důvodu děje zvláštní zmínka. Jinak byl by chyběl článek v řetězu přirozeného dění a přesné spolupráce s duchovním světem. Panna Maria stejně již vyzdobená všemi dary, aby mohla vyplniti svůj vznešený úkol, sešla se v určitou dobu vlivem duchovního vedení s lidmi, kteří hluboce vnikli do proroctví a zjevení o příštím Mesiáši. To byla první příprava na zemi, která pudila Marii na dráhu skutečného účelu. Obeznámila ji se vším, v čem jednou měla sama hráti tak velikou roli, aniž to tehdy již věděla.
Vyvolencům uvolňuje se vždy páska z očí nejdříve opatrně, aby se nepředbíhalo nutnému vývoji. Vždyť všechny mezistupně musí býti prožity vážně, aby se na konec umožnilo splnění. Předčasné vědomí vlastního úkolu zanechalo by ve vývoji mezery, které by ztěžovaly pozdější splnění. Následkem trvalého zřetele výhradně na konečný cíl nadcházelo by nebezpečí příliš rychlého řícení se kupředu. Při tom přehlédlo by se mnohé, co ke splnění vlastního určení nutně musí býti prožito opravdově. Nebo by to bylo naučeno jen lehce. Člověk může prožívati opravdové vždy pouze to, nač hledí v určitou dobu jako na svou skutečnou životní úlohu. Tak bylo tomu také u Marie. Když pak nadešel den její vnitřní i zevnější pohotovosti, stala se ve chvíli úplného odpočinku a duševní rovnováhy jasnovidnou a jasnoslyšnou. To znamená, že její nitro otevřelo se jinohmotnému světu a ona prožila Zvěstování, vylíčené v bibli. Tím spadla jí páska z očí a ona vstoupila vědomě ve své poslání. Zvěstování stalo se pro Marii tak mocným a rozechvívajícím duchovním prožitím, že od této hodiny byl tím dokonale naplněn celý její duševní život. Od této chvíle byl namířen jen v jediném směru, v očekávání veliké Boží milosti. Světlo samo chtělo zvěstováním přivoditi tento duševní stav, aby se v důsledku toho předem daleko odsunuly všechny nízké pudy a vytvořila se půda, ze které by mohla vzniknouti čistá pozemská nádoba (dětské tělo) pro neposkvrněné duchovní početí. Tímto neobyčejně silným duševním postavením Mariiným stalo se i pozdější tělesné početí podle přírodních zákonů také „neposkvrněným“.
Při částečné znalosti duchovního světa a jeho daleko rozvětvené činnosti, která v přípravě všeho velikého dění přenáší se hravě přes tisíciletí, není těžko pochopit, že Maria přinášela si pro svůj úkol již všechny dary s sebou. Byla tedy již před zrozením vyhlédnuta k tomu, aby se stala pozemskou matkou příštího zvěstovatele Pravdy, Ježíše.
Tímto dětským tělem, které za takových okolností rostlo jako nejčistší nádoba, byly dány pozemské podmínky „k neposkvrněnému duchovnímu početí“. To jest k inkarnaci, která nastává uprostřed těhotenství. Při tom nejednalo se tu o jednu z duší nebo duchovních jisker, které čekají na inkarnaci, a chtějí nebo musí ke svému vývoji projíti pozemským životem. Jemnohmotné tělo nebo roucho takových duší jest více méně zakaleno, tedy poskvrněno, čímž se zatemňuje přímé spojení se Světlem a bývá dočasně i úplně přerušeno. V úvahu přicházela tu celá část čisté Bohopodstaty, která byla dána z lásky k lidstvu bloudícímu v temnotách a byla dosti silná, aby nikdy nedopustila přerušení přímého spojení s Prasvětlem. To vytvořilo vroucí spojení mezi Božstvím a lidstvím v tomto Jediném, které se podobalo světelnému sloupu nikdy neuhasínající čistoty a síly, od něhož se muselo všechno nízké odrážeti. Tak vznikla i možnost přinášení nezkalené Pravdy, čerpané ze Světla. Také i síla pro skutky, které se jevily jako zázraky. Příběh o pokušeních na poušti ukazuje, jak byly zmařeny snahy temných proudů o poskvrnění čistoty tohoto cítění, aniž mohly způsobiti škody.
Po tělesném neposkvrněném početí Mariině mohla tedy inkarnace, nastalá uprostřed těhotenství, přicházeti přímo ze Světla a to se silou, která nepřipouštěla zkalení na mezistupních mezi Světlem a mateřským tělem a mohla tedy také přivoditi „neposkvrněné duchovní početí“. Jest tedy úplně správné, když se mluví o neposkvrněném početí, které se událo tělesně i duchovně při Ježíšově zplození. Při tom se neobcházel žádný zákon ve stvoření a nebylo také třeba zákony měniti nebo nově utvářeti pro tento zvláštní případ. Člověk si nesmí mysleti, že jest v tom rozpor, když bylo slíbeno, že se Spasitel má naroditi z panny. K rozporu vede jen nesprávný výklad slova „panna“ v zaslíbení. Mluví-li toto zaslíbení o panně, není tu míněn užší pojem a tím méně pak názor státu nebo společnosti. Může se tu jednati jedině o veliký pojem lidství. Úzkoprsý názor musel by stanoviti fakt, že těhotenství a porod samy o sobě, bez myšlenky na plození, vylučují panenství v obyčejném smyslu. Ale zaslíbení nemíní takové věci. Jest tím řečeno, že Kristus se narodí nezbytně jako první dítě panny, tedy z ženy, která dosud nebyla matkou. Při takové jsou všechny orgány, které patří k vývoji lidského těla, panenské. To znamená, že se dosud tímto způsobem nikdy neosvědčily a že z tohoto těla dosud nevyšlo dítě.
Při každém prvním dítěti musí býti orgány v mateřském těle ještě panenské. Při tak dalekosáhlém proroctví mohlo přicházeti v úvahu jen toto. Každé zaslíbení vyplňuje se jen v bezpodmínečné důslednosti zákonů, pracujících ve stvoření a je také dáno v tomto spolehlivém předpokladu.
Při zaslíbení jest tedy míněno „první dítě“. Proto byl činěn rozdíl mezi pannou a matkou. Jiný rozdíl nepřichází v úvahu, protože pojmy panna a paní vznikly jen čistě státním nebo společenským zřízením manželství. V žádném případě nemohou býti takto míněny při takovém zaslíbení. V dokonalosti stvoření jakožto díla Božího jest akt plození nezbytně nutný. Všemoudrost Stvořitelova zařídila od prapočátku všechno ve stvoření tak, že ničeho není příliš mnoho a také nic není zbytečné. Kdo chová takovou myšlenku, praví tím současně, že dílo Stvořitelovo není dokonalé. Totéž platí o těch, kdo tvrdí, že narození Kristovo událo se bez normálního plození, předepsaného Stvořitelem lidstvu. Muselo tu býti normální zplození člověkem z masa a krve! Také v tomto případě! Každý člověk, který jest si toho správně vědom, velebí tím Stvořitele a Hospodina více než lidé, kteří chtějí připustit jiné možnosti. První mají tak neochvějnou důvěru v dokonalost svého Boha, že podle jejich přesvědčení není vůbec možná výjimka nebo změna v zákonech, které dal. A to je větší víra! Kromě toho dosvědčuje to bezpodmínečně také všechno ostatní dění. Kristus se stal pozemšťanem. Tímto rozhodnutím bylo mu i podrobiti se zákonům, jak je chtěl jeho Otec ke hrubohmotnému rozmnožování. Tak to podmiňuje dokonalost Boží. Když se na to řekne, že „u Boha není nic nemožného“, neuspokojuje takto zakryté vysvětlení. Vždyť v tomto výroku jest opět jiný smysl, než mnozí lidé si ve své pohodlnosti představují. Jest třeba jen říci, že u Boha jsou nemožny nedokonalost, nelogičnost, nespravedlnost, libovůle a mnoho jiného, aby to odporovalo doslovnému znění tohoto rčení podle obyčejné představy. Mohlo by se také dokazovati, že není-li v tomto smyslu u Boha nic nemožného, byl by mohl jediným aktem vůle učiniti všechny lidi na zemi věřícími! Nebylo by pak třeba, aby svého Syna vtělením vydával pozemským trampotám a smrti na kříži. Taková veliká oběť byla by zůstala uspořena. Ale že se tak stalo, svědčí o neoblomnosti Božských zákonů zavedených ve stvoření od počátku. Do těchto zákonů v jejich dokonalosti není možno násilně zasahovati, aby se přivodila nějaká změna. Ze slepé sporné strany mohlo by se znovu tvrdošíjně namítnout, že bylo ve vůli Boží vše, co se stalo. To jest zcela správně vysloveno, ale není to žádný protidůkaz, nýbrž ve skutečnosti jen přitakáním stávajícímu odůvodnění. Jest třeba jen upustit od naivnějšího pojetí a jíti za hlubším vysvětlením, jak to nezbytně vyžadují všechny výroky duchovního druhu. Byla to vůle Boží! Ale to nemá nic společného s libovůlí. Naopak! To neznamená nic jiného než potvrzení zákonů, vložených Bohem do stvoření, které nesou jeho vůli a spojené s tím bezpodmínečné vpravení se do nich, poněvadž nepřipustí výjimku nebo obcházení.
Právě v nutnosti splnění projevuje a osvědčuje se Boží vůle. Proto musel se i Kristus ku provedení svého poslání podrobiti nezvratně všem přírodním zákonům, tedy vůli svého Otce. Že Kristus to vše činil, dokazuje celý jeho život. Normální narození, vzrůst, i u něho nastalý hlad a únava, utrpení a konečně smrt na kříži. Podroboval se všemu, čemu jest podrobeno pozemské lidské tělo. Proč by jediné zplození mělo býti jiného druhu, když pro to nebylo nutnosti? Právě v přirozenosti stává se úloha Spasitelova ještě větší! Nijak se nezmenšuje! Právě tak nebyla proto Marie ve svém vznešeném poslání méně obdařena milostí.

Syn Člověka.

Od zločinu na Synu Božím, na nositeli Pravdy Ježíši z Nazareta, spočívá jako kletba na lidstvu, že nepoznalo pro lidi právě to nejvýznamnější proroctví tohoto Největšího ze všech proroků a jako s neprůhlednou páskou před očima stojí před tím ještě i dnes bez nejmenšího tušení. Strašný následek toho bude, že velká část lidí se vstříc záhubě bude potácet okolo jediné možnosti své záchrany před zavržením. Je to proroctví o příchodu Syna Člověka, které Syn Boží za stálých útoků davů, jenž stojíce v temnu musely přirozeně nositele Pravdy nenávidět, dal takřka jako hvězdu naděje a přece také opět jako vážné varování. Tatáž vlna bludných pocitů a myšlenek, která Syna Božího tehdy nenechala poznat jako takového, zmátla pochopení pro důležitost tohoto zvěstování již v době jeho vzniku. Lidský duch byl příliš zatemněn, příliš zaujat sám sebou, než aby tak mohl ještě přijmout nezkaleně vznešená Boží poselství. Poselství, jenž přicházela z výše nad jeho vlastním okruhem vzniku, svezly se kolem ucha bez dojmu. K pochopení byla by patřila víra vědomého přesvědčení, jehož tehdy nebyli schopni ani stoupenci. Půda, na kterou padala slova Spasitelova, zůstávala ještě příliš mnoho divoce zarostlá. K tomu se stěsnaly mocné zážitky a duševní otřesy v okolí Spasitele jen na několik let, čímž se proto muselo všechno citově soustředit na Jeho osobu, takže se nedbalo řeči o jiné osobě ve vzdálenější budoucnosti jako takové, nýbrž byla také opět vzájemně těsně spojena s Ním samým. Tak zůstal v nazírání lidí zachován omyl až do dnešního dne, protože se nevěřící nestarali o slova Spasitelova, věřící však násilně potlačovali každé vážné, kritické zkoumámí tradicí vycházející právě z jejich víry, v posvátné plachosti, že se nesmí přiblížit těmto slovům Spasitele. Přehlíželi ale přitom, že se nejednalo o Jeho skutečná původní a vlastní slova, nýbrž pouze o tradice, které byly sepsány dlouho po Jeho pozemské pouti. Tím však také podléhaly přirozeně bězděčným změnám lidského rozumu a lidskému, osobnímu pohledu. Jistě spočívá také velikost v tomto uctivém zachování čistě lidské tradice a proto nemá také být proti tomu vysloveno výčitky. To vše ale nezabrání překážejícím následkům vzniklého chybného pohledu skrze tuto mylnou tradici, protože zákony vzájemného působení nejsou zrušeny ani v tomto případě. I když se v působení pro lidského ducha projeví jen jako zadržující mříž vůči dalšímu vzestupu vzhůru, tak to znamená přece osudné zastavení a nikoliv postup vpřed, dokud v něm nemůže oživnout osvobozující slovo objasnění.

Ten, kdož věří v Syna Božího a Jeho slovům a tyto si oživil, tedy nosí je v sobě ve správném výkladu a podle toho jedná, nepotřebuje samozřejmě vyčkávat na zaslíbeného Syna Člověka, poněvadž On nemá přinést nic jiného než to samé, co již přinesl Syn Boží. Avšak předpokladem přitom je, že slova Syna Božího skutečně pochopil a nelpí tvrdošíjně na mylných tradicích. Připoutal-li se někde na bludy, nebude potom moci dokončit svůj vzestup, dokud neobdrží objasnění, které zůstalo vyhrazeno Synu Člověka, protože omezený lidský duch sám není schopen se odpoutat z úponkovitého býlí, které nyní hustě bují kolem Pravdy. Ježíš označil příchod Syna Člověka jako poslední možnost záchrany a poukázal také na to, že s Ním nastane soud a že tedy ti, kdo ani potom ještě nebudou chtít, nebo vyjádřeno jinak nebudou ochotni přijmout přes svoji vlastní tvrdošíjnost či lenost žádné objasnění, budou muset být s konečnou platností zavrženi. Z toho se dochází k závěru, že v dalším důsledku již nenastane opětovná možnost rozmyšlení a rozhodnutí. Spočívá v tom také zjevně ohlášení přísného zjednání nápravy, který přinese konec shovívavého čekání. To opět dosvědčí přicházející boj Světla proti všemu temnu, který musí skončit násilným zničením všeho temna. Nelze se domnívat, že se něco takového odehraje podle lidských očekávání, přání a pojmů; neboť proti tomu mluví všechny dosavadní události. Ještě nikdy předtím v minulosti se lidská mysl neukázala ve shodě s působením Božské Vůle. Vždy byla skutečnost jiná než představy lidí a teprve dlouho dodatečně potom přišlo někdy pomalu poznání toho, co se stalo. Ani tentokrát nelze v tom doufat v žádnou změnu, protože mysl lidí a jejich názory ničeho nezískaly vůči předchozím, nýbrž právě naopak se staly ještě mnohem „reálnějšími".

Syn Člověka! Závoj spočívá ještě nad Ním a Jeho dobou. I když v mnohém duchu se probouzí nejasné tušení, touha po dni Jeho příchodu, tak kolem Něho pravděpodobně půjde i mnohý toužící bez nejmenšího tušení a nebude Ho chtít znát, protože jeho očekávání mu předstíralo jiné splnění. Člověk se dokáže prostě jen velmi těžce vmyslet do toho, že Božské na zemi nemůže být zevně jiné než lidé sami, poslušno zákona Božího. Chce Božské mermomocí vidět jen nadpozemsky a přece se žel již připoutal tak, že by nebyl schopen, aby nadpozemské ještě správně spatřoval, tím méně aby je snesl. To však také není vůbec nutné! Člověk, který hledá vůli svého Boha v přirozených zákonech veškerého stvoření, ji v tom také brzy pozná a bude nakonec vědět, že k němu Božské může přijít pouze po cestách těchto železných zákonů a ne jinak. Následkem toho se stane bdělým a bude všechno, co ho tím potká, pečlivě zkoumat, ale jen se zřetelem na Božské zákony, nikoliv podle názoru lidí. Tak pozná také v pravou hodinu Toho, který mu přináší osvobození ve Slově. Pozná Ho vlastním zkoumáním toho, co přinesl a ne křikem davů. Každý myslící člověk přijde již sám na to, že Syn Boží a Syn Člověka nemohou být jedním! Rozdíl je vyjádřen zcela zřetelně ve slovech samotných. Čisté Božství Syna Božího neslo během jeho vyslání a stanuvším se člověkem přirozeně právě skrze čisté Božské také podmínku znovu sjednocení v sobě s Božstvím. To není z přirozenosti věci ani jinak možné. Potvrzují to také upozornění Syna Božího samého na Jeho „znovusjednocení s Otcem", a výrok o Jeho „vejití k Otci". Podle toho muselo mít poslání Syna Božího jako prostředníka mezi Božstvím a stvořením omezenou dobu trvání. Syn Boží, který jako čistě božský musí být přitažlivostí silnější stejnorodosti bezpodmínečně opět tažen zpět k božskému původu a po odložení všeho, co na něm lpělo mimo božského je tam také nucen setrvat, nemohl proto zůstat věčným prostředníkem s lidstvem mezi Božstvím a stvořením. Tímto by byla vznikla potom znovuvejitím Syna Božího k Otci nová trhlina a opět by byl chyběl prostředník mezi čistým Božstvím a stvořením. Syn Boží oznámil tedy sám lidstvu příchod Syna Člověka, který potom zůstane věčným prostředníkem mezi čistým Božstvím a stvořením. Spočívá v tom mocná láska Stvořitele k jeho stvoření. Rozdíl mezi Synem Člověka a Synem Božím spočívá v tom, že Syn Člověka je sice narozen z čistě-Božského, ale současně byl spojen s vědomě-duchovním, takže stojí jako jednou nohou v Božském a zároveň druhou v nejvyšším vědomě-duchovním. Je částí od každého a tvoří tak nepomíjející most mezi Božským a vrcholem stvoření. Toto spojení ale nese s sebou příkaz setrvat oddělen od čistě-Božského, které však přesto připouští a dokonce i podmiňuje vstup do Božského. Duchovní přídavek k Božskému zamezuje jen znovu sjednocení, které by bylo jinak nevyhnutelné. Že toto je nová oběť lásky Stvořitele a splnění zaslíbení takové velikosti, jakou může dát a splnit jen Bůh sám, sotva kdy lidstvo pochopí. To je ten rozdíl mezi Synem Božím a Synem Člověka. To dává také oprávnění k označení Syn Člověka; neboť v Něm nastalo dvojí narození, jednou jako Syna z Božského a ve druhé části jako Syna z vědomě-duchovního, z jehož nevědomých výběžků pochází zárodek lidského ducha. Označení „Syn z Božského" není stejného významu s pojmem „Syn Boží"! Posláním Syna Člověka je pokračování a dokončení poslání Syna Božího, protože poslání Syna Božího mohlo být jen dočasné. Je tedy spolu s pokračováním a dokončením současně jeho upevněním. Zatímco Syn Boží byl narozen přímo do svého pozemského poslání, musela dráha Syna Člověka před jeho posláním projít dalece větší okruh, dříve než mohl vstoupit v začátek Jeho vlastního poslání. Přicházeje z nejvyšších výšin musel jako podmínku ke splnění své také pozemštější úloze v poměru k Synu Božímu projít také nejhlubší hlubiny. Nejen na onom světě, nýbrž i pozemsky, aby veškerou bolest a utrpení lidí mohl „prožít" na sobě samém. Teprve tím je schopen potom, až přijde jeho hodina, účinně zasáhnout do nedostatků a v přinášející pomoci přivodit změnu. Z tohoto důvodu nesměl stát vedle prožívání lidstva, ale musel vlastním prožitím být uprostřed i hořkých stránek a tím trpět. Opět jen kvůli lidem musela tedy probíhat tato jeho doba. Ale právě toto se mu budou lidé pokoušet vyčítat, aby se také Jemu ztížila jeho úloha jako Kristovi v jeho době, protože lidskému duchu v jeho omezení zůstává takové vyšší vedení nepochopitelné a je schopen posuzovat nyní podle zevnějšku. Právě to, co musel vytrpět kvůli lidem, aby poznal nejbolestnější body omylů, čím tedy trpěl nebo se prožitím učil znát pro pozdější blaho lidí, se bude chtít použít jako kamene, aby ho zasáhli ve vzrůstající nenávisti, vybuzeni k tomu temnem, třesoucím se strachem před zničením. Že se může dít ještě jednou něco tak neuvěřitelného navzdory zkušenostem z pozemského putování Syna Božího, není nevysvětlitelné, protože ve skutečnosti více než polovina právě nyní pobývajících lidí vůbec na tuto zemi nepatří, ale musela by dozrávat v mnohem hlubších a temnějších oblastech! Příčina toho je jen v trvajícím duševním úpadku, že převahy nabyli otroci svého vlastního nástroje omezeného rozumu. Omezený rozum jako výhradní vládce bude podporovat jako čistě pozemský vždy jen vše hmotné a v souvislosti s tím i vychovávat špatné vedlejší jevy. S tím následující úpadek vyššího chápání utvořil trhlinu a podal ruku směrem dolů, po které mohly šplhat sem nahoru k inkarnaci duše, které by se jinak nikdy nemohly ve své duchovní tíži skrze hustější temnotu dostat až k povrchu zemskému. Jsou to především také čistě zvířecí pocity při plození, jakož i ostatní bažení po pozemských požitcích, které v demoralizované době již staletí způsobují to, že se mohou vyšvihnout nahoru méně hodnotné duše. Tyto potom obklopují nepřetržitě nastávající matky a při příležitosti dojde k inkarnaci, protože před temnem dosud všechno světlé dobrovolně ustupovalo, aby se nepošpinilo. Tak se mohlo časem stát, že jemnohmotné okolí země bylo stále hustší a temnější a tím i těžší, a to takové tíže, která dokonce i samotnou hrubohmotnou zemi držela dál od dráhy, jež by byla přístupnější vyšším duchovním vlivům. A zde většina všech inkarnovaných patří vlastně do oblastí, které leží mnohem hlouběji než země samotná, a tak proto i v tom spočívá jen božská spravedlnost, když budou takové duše smeteny pryč, aby klesly zpět až tam, kam původně patří a kde nemají více ve své absolutní stejnorodosti žádnou příležitost zatížit se ještě novou vinou a tím v utrpení své sféry lépe dozrávat vstříc k vzestupné změně. Nikoliv lidská vůle bude moci někdy Bohem vyslaného Syna Člověka zvolit, nýbrž Boží síla ho má pozdvihnout v hodinu, až lidstvo bude bezmocně sténající pokorně žádat o vysvobození. Potom umlknou nadávky, poněvadž hrůza zavře taková ústa a ochotně se přijmou všechny dary, které Stvořitel tvorům skrze Něho poskytuje. Avšak kdo je nechce od Něho přijímat, ten bude zapuzen po všechnu věčnost.

Kristus řekl …

Tato slova pronáší se dnes dojemně tisícerými způsoby: křesťany, ba i jinověrci. Kristus řekl! Tímto úvodem má býti již předem odstraněn každý rozpor. Ale každý, kdo takto mluví, chce tím svrhnouti se sebe jakoukoliv zodpovědnost. Ale naopak! Před Bohem ukládá tím na sebe nezměrnou zodpovědnost! Avšak nikdo na to nemyslí, dokud nedopadnou na něj následky s takovou silou, pod níž se musí navždy odmlčeti. Tato hodina přichází! Kameny odplaty se již valí! Pro mnohé lidské duše vzniká jich však nejvíce ze slov: Kristus řekl! Za těmito slovy následuje pak zpravidla nějaká věta z „Písma svatého“, která má sloužiti k útěše, uklidnění, povzbuzení, nebo také jako výstraha, či dokonce jako hrozba. Často má nabádati i k obraně a k boji. Má býti jako balsám a jako meč, jako štít a zároveň jako měkká poduška. To všechno bylo by pěkné a veliké, bylo by to dokonce správné, kdyby slova, uváděná jako Kristova, žila ještě v tom smyslu, jak je Kristus skutečně řekl!
Ale tak tomu není! Mnohá tato slova vytvořili lidé sami ze sebe při matném vzpomínání, a proto nemohli podat již stejný smysl slov Kristových. Potřebujete se jen rozhlédnouti, jak je tomu dnes. Kdo chce vysvětlit nebo jen ze vzpomínky vlastními slovy napsati něco z poselství Grálu, které je přece vytištěno a mnou napsáno, tu již dnes nepodává to tak, aby to odpovídalo vlastnímu smyslu. Z druhých úst, z druhého pera vycházejí již změny, nová slova vlastní smysl zahalí a často i změní. A to i při nejlepší vůli. Už to nikdy není totéž, co jsem řekl já. Oč horší to bylo tehdy. Jakékoliv písemné, Synem Božím sepsané podání nám chybí. Všechno mohlo býti předáno potomstvu pouze prostřednictvím druhých až třetích lidí tohoto světa. A to mnohem později, když Kristus opustil hrubohmotnost! Všechno vzniklo teprve z nedostatečných lidských vzpomínek, spisy a vypravování, také i slova, o nichž dnes s jistotou ze zvyku předpokládáme, že je Kristus řekl! Již tehdy dílo Luciferovo, svésti lidský rozum ke zlému, ve svém neblahém vzrůstu pracovalo k tomu, aby Kristovo slovo nemohlo nalézti takovou půdu, která by umožnila správné pochopení. To byl šachový tah temnot, jemuž nebylo rovno. Správné pochopení všech slov, která nemluví o hrubohmotnosti, jest možné pouze nezeslabenou spoluprací citového mozku, který však již za pozemského času Kristova byl velmi zanedbán. Tak zakrněl a nemohl pracovati plnou činností. Tím měl Lucifer ve své moci také všechno pozemské lidstvo! A to byla jeho zbraň proti všemu Světlu. Jedině lidský citový mozek, zadní mozek může podržeti vzpomínky beze změny. To však nemůže rozum předního mozku! Tak vymstil se při tom dědičný hřích lidstva hluboce a pronikavě jen na tomto lidstvu samotném. Lidstvo nechalo lehkomyslně zakrnět zadní mozek, ačkoliv jedině ten jest schopen uchovati v obrazech a citech všechno dění a zážitky tak, jakými skutečně byly a to beze změny a nezeslabené. Tak, aby mohly býti kdykoliv přesně vyvolány. Přední mozek tak učiniti nemůže, poněvadž je více vázán na hrubohmotný pojem času a prostoru a není vytvořen k přijímání, nýbrž k vysílání do pozemského. A tak i podání popisů všeho prožitého a slyšeného za dob Kristových vycházelo ze vzpomínek, promísené pozemsky lidskými názory a tím i nevědomky pozemsky přizpůsobené. Nikdy nebylo podání tak čisté, jak by je byl viděl a podržel citový mozek, plný síly. Drápy Luciferových pomocníků zaryly se již příliš hluboko a držely své otroky rozumu příliš pevně.
Vmyslete se do toho sami. Pochopiti to všechno nevyžaduje velikou námahu. Ke Kristu přicházeli mnozí lidé, kteří se ptali a chtěli si vyprosit tu neb onu radu. On také rád udílel jim tyto rady ve své veliké lásce, která nikdy neumdlévala, poněvadž byl živoucí láska a jest jí ještě i dnes! Nebyl však při tom nikdy sám. Kromě učedníků bylo tu často mnoho zvědavců a posluchačů. Tázajícím se nebo prosícím dával takové rady, jaké oni potřebovali. Vezměte si za příklad onoho bohatého mladíka, který se chtěl dozvědět, která cesta by ho mohla vésti do království Božího. Syn Boží mu radil, aby rozdal chudým celý svůj majetek a pak ho následoval. Následovati Krista neznamená však nic jiného, než říditi se jeho slovy. Kolem stojící zachytili letmo tuto episodu a pochopili ji tak, jako mnohé jiné. Předávali ji pak dále tím způsobem, jak ji každý jednotlivec lidsky přijal. A to jen zřídka odpovídalo nebo to vůbec neodpovídalo vlastnímu smyslu původního slova Kristova. Neboť již několik slov v jiné formě mohlo změniti celý smysl. První zpravodajové spokojili se pouze s vyprávěním prostých zpráv. Později byly však tyto rady jednotlivcům postaveny jako základní zákony pro celé lidstvo. To však učinilo pak lidstvo samo, ne Kristus, Syn Boží! A toto lidstvo se také odvážilo zcela prostě tvrdit: Kristus řekl! Jemu vkládali do úst to, co lidé sami ve vzpomínkách špatně pochopili a oděli pak do forem a slov, která dnes u křesťanů mají býti jako Slovo Boží nedotknutelnými určeními. V tom jest tisíceronásobná vražda slova Syna Božího, na skutečném slově Božím. Každý člověk ví zcela přesně, že není schopen, aby po týdnech nebo měsících bez chyby vylíčil něco, co někdy prožil a co slyšel! Nemůže to nikdy do slova opakovati úplně přesně. A jsou-li tu dva, tři, čtyři, nebo dokonce více lidí, kteří současně viděli, nebo slyšeli totéž, tu právě tolikrát různé bude jejich líčení. O tom dnes nikdo nepochybuje.
To je samozřejmé, že z tohoto poznání musíte vyvodit také důsledky pro to, co bylo! Důsledky, které jsou nutné a nedotknutelné. Za pozemského života Syna Božího nebylo tomu jinak! Vidíte to dost zřetelně u Evangelistů! Jejich zprávy častokrát nesou zřejmě tuto pečeť. Uveďme příklad: Petr, jako první z učedníků ve svém poznání, pravil Synu Božímu: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého!“ Také Evangelisté podávají tato významná slova i Kristovu odpověď. Nečiní tak však nikterak jednotnou formou. Matouš poukazuje, že tím obrazně propůjčil Syn Boží Petrovi klíč ku království Božímu, že ho učinil skálou budoucí obce. Ostatní Evangelisté uchovali Kristovu odpověď všeobecněji, což je správnější. Petr byl prvním, který toto přesvědčení vyslovil. Jako přesvědčení nebyla to jen slova, nýbrž stalo se to ve stvoření ihned činem! V jemnohmotnosti vznikla ihned, rychle a bezprostředně forma! Poctivé přesvědčení, které tak Petr svými slovy zakotvil ve stvoření, jeho poznání stalo se v témže okamžiku v jemnohmotnosti ihned skálou, která pak zůstala jako základní kámen k výstavbě budoucí obce pro všechny ty, kteří ve stejně prostém a poctivém přesvědčení byli schopni uvěřiti v Syna Božího. A tím měl Petr ve svých rukou také klíč k ráji. Neboť toto přesvědčení, že Ježíš je Syn Boží, přináší v sobě také přirozeně snahu žíti podle jeho slov! To je také pro každého člověka klíčem ke království Božímu! Tím je každému tento klíč vtisknut do ruky. Ovšem jen za předpokladu, že slovo Boží přijal nezměněné do sebe, že mu správně porozuměl a podle něho žije. Kristus znal tento pochod, který se podle zákonů stvoření při Petrových přesvědčivých slovech v jemnohmotnosti odehrál. Vyslovil ho a vysvětlil učedníkům. Zákonitost jemnohmotných pochodů je také každému čtenáři mého poselství Grálu známa. Petr svým procítěným a také vysloveným vyznáním byl prvním, který tím obdržel klíč k ráji. Mohl-li na zemi zprostředkovati stejné přesvědčení, otvíral tím takovým lidem také království Boží. Kdo však nechtěli sdíleti jeho přesvědčení, těm muselo toto království také zůstati uzavřeno. To všechno jest zcela přirozené a samočinné dění, prosté a jasné. Kristus chtěl a mohl vybudovati svou obec jenom na takovémto přesvědčení, jak je Petr vyslovil! Proto zformovala se přesvědčivá slova Petrova ve skutečnosti jemnohmotně ve skálu, která mohla býti základem pro stavbu, kterou později stejně přesvědčení vytvořili ve stvoření. Toto přesvědčení vytvářelo, formovalo a stalo se skutečně skálou, ne však Petr jako osoba! Matouš podal však smysl Kristovy odpovědi podle svého vlastního názoru čistě osobně, jako by se týkala jen Petra. Právě Matouš ukazuje, že mnohému neporozuměl, že všechno zpracoval svým způsobem a snažil se to bezstarostně předati dále. Tak jako již na počátku jeho sepsání: Matouš 1:21 (Zvěstování anděla Josefovi): „Porodíť pak syna a nazveš jméno jeho Ježíš. Onť zajisté vysvobodí lid svůj od hříchů jejich.“ Na to ve verši 22. a 23. následuje v Matoušovi: „Toto všecko pak stalo se, aby se naplnilo, co povědíno bylo od Pána skrze proroka řkoucího: Aj, panna těhotná bude a porodí syna a nazveš jméno jeho Imanuel, které se vykládá: Bůh s námi!“ Matouš sám, vykládaje proroctví Izaiášovo, chtěl je úzce spojiti s narozením Syna Božího a to způsobem, který velmi zřetelně ukazuje, že ve svých sepsáních nechává mluviti jen své vlastní osobní názory a není tedy věcným. To by mělo sloužit každému jako výstraha, že tato sepsání nejsou slovem Božím, ale že je nutno považovati je za čistě osobní názory spisovatelovy. Matouš ku příkladu nevidí vůbec rozdílu mezi zvěstováním Izaiáše, které sám uvádí, a zvěstováním andělovým. V dětské nevinnosti je navzájem úplně pomíchal, poněvadž si to „tak myslel“, nestaraje se o to, je-li to správné. Při tom vůbec nevidí, že uvedená zde jména jsou rozdílná. Avšak tato jména nebyla bez účelu označena úplně přesně. Izaiáš zvěstuje „Imanuel“, anděl však „Ježíš“! Není to tedy Imanuel, kterého Maria porodila, a proto není také tím, jehož zvěstoval Izaiáš! Matouš však myslel si to jinak. Ale skutečně nevinně, bez úmyslu. Izaiáš zvěstoval Imanuele, Syna Člověka, anděl však Ježíše, Syna Božího! Jsou to zřetelně dvě různá zvěstování, vyžadující dvou rozdílných splnění, která musí býti splněna dvěma různými osobami. Smísení obou těchto pochodů je nemožné. Mohlo by se tak státi jen při úmyslném lidském chtění, kdyby se nedbalo všech základů. Matouš neměl při tom zlého úmyslu. Bylo to pouze sepsání jeho prostého názoru bezstarostným způsobem. Mohlo se mu lehce státi, že to vše spojil, protože tehdy, mnohem více než dnes, čekalo se na splnění zaslíbení starých proroků a toužebně se v tom žilo. Netušil, že z toho vznikne neštěstí ještě většího neporozumění. O splnění zaslíbení „Imanuele“ nepotřebuji se zde šířit, poněvadž jsem o tom již vícekrát v poselství Grálu podrobně mluvil. Neporozumění a špatné pochopení bylo tedy za časů Kristových právě tak, jako dnes! Ježíš sám poukazoval velmi často na to, že mu jeho učedníci nerozumí a rozuměti nemohou! Myslíte, že tomu bylo jinak, když pak již neprodléval mezi nimi? Mnozí lidé, kteří myslí málo nebo vůbec nic, na to řeknou: „Později přišel k nim Duch Svatý!“ Avšak duch nezmění současně i nedostatky mozků. Zbabělci považují za hřích toto si uvědomit. Při tom je to pouze výmluva pro jejich lenost v duchu, o kterém se domnívají, že ho tím okrašlují. Brzy však již procitnete z rozmarnosti takového myšlení! „Ale až přijde Syn Člověka, …“ vysvětloval Kristus varovně a výstražně. Myslete na to, když nyní přichází hodina zvěstování, v níž Pán sám zjevuje, že Syna Člověka na zem vyslal! Myslete na to, že Kristus tím hrozil všemu duchovně línému lidstvu! Když Kristus řekl mladíkovi, že má rozdat všechen svůj majetek, tu bylo toho třeba jen tomuto mladíkovi, neboť on se ptal: „Co mám já činiti?“ Kristus pak dal jemu na to odpověď. V tomto smyslu neměla platit pro celé lidstvo! Tato rada mohla prospěti bohatému mladíkovi zcela osobně. On sám byl v sobě zcela sláb, aby v příjemnostech svého bohatství se vnitřně vzchopil a povznesl vzhůru. Proto bohatství bylo překážkou vzestupu jeho ducha! Nejlepší rada, kterou mu tedy Kristus mohl dáti, byla přirozeně ta, aby všechno překážející odstranil. V tomto případě tedy pouze bohatství, které mladíka svádělo k pohodlnosti. Ale také jenom proto! Ne proto, že by člověk neměl míti bohatství! Člověk, který své bohatství neshromažďuje bez účelu jen proto, aby si mohl opatřit zábavu, ale který ho používá správně, zhodnocuje je v pravém smyslu ku blahu mnohých, ten je mnohem cennější a výše stojící než ten, který je všechno rozdá! Stojí mnohem výše, poněvadž je povzbuzovatelem ve stvoření! Takový muž v důsledku svého bohatství může dávati zaměstnání tisícům lidí po celý svůj pozemský život. Dává jim tak vědomí vydělaného živobytí, což působí velmi silně a povzbudivě na ducha i na tělo! Jako samozřejmost musí ovšem při tom býti správné rozdělení práce a odpočinku tak, jako musí býti dána za každou vykonanou práci správná protihodnota. Musí zde tedy být spravedlivé vyrovnání! To všechno udržuje pak ve stvoření pohyb, který jest nutný pro zdraví a harmonii. Jednostranné darování bez protihodnoty přináší však podle zákonů stvoření jen poruchy a zácpy, což se projevuje ve všem. Také v pozemském těle, kde nedostatek pohybu přináší otravu krve a návaly krve, protože jen pohyb přivádí do krve zvýšený oběh kyslíku a tím pak krev proudí žilami volněji a čistěji.
Tento zákon nutného pohybu nachází člověk všude v tisícerých formách, avšak v principu zůstává vždy týž. Je v každém jednotlivém případě a zasahuje zpětným působením do celého stvoření a do všech úrovní. Duch sám potřebuje provádět tento zákon bez ustání, má-li trvale býti, zůstati silným a stoupati vzhůru. Nemůže tak činiti bez pohybu! V bezpodmínečném vyrovnání, v dávání a přijímání jest nutný pohyb vždy a všude. V radě, kterou dal Syn Boží bohatému mladíkovi, nevyslovil žádný všeobecný zákon, ale platilo to právě jen samotnému mladíkovi, nebo ještě těm, kteří se mu podobají a jsou také slabí, aby mohli ovládati bohatství. Kdo se nechá bohatstvím ovládnouti, ten ho také nemá míti, neboť bohatství mu neslouží. Jen ten, kdo sám je ovládá a v jehož rukou přinese užitek, jen takový je má míti, poněvadž tím dovede pomoci sobě a mnoha jiným, protože tím podporuje pohyb ve stvoření. To však se nestává při darování, nebo se tak stává jenom velmi zřídka! Mnozí lidé potřebují nouzi, aby je teprve přivedla k probuzení a k pohybu. Jakmile se jim však z cizí strany pomůže příliš rychle, pak opět v tom zleniví, spolehnou se na tuto pomoc a jdou tak duchovně dolů. Takoví lidé sami nemohou zůstati v pohybu bez popudu, žijí pak bez cíle a vyplňují svůj čas často jen tím, že vidí všechno špatné jenom na druhých místo na sobě. Sami v sobě přejí si však míti všechen majetek, který vlastní druzí. Takovým jednostranným obdarováváním vychovává se jen pokolení lenochů, které je neschopné pro svěží radostný život a tím přináší škodu do celého stvoření! Kristovou radou nic takového nebylo míněno. – Syn Boží také nikdy nemluvil proti bohatství samotnému, nýbrž vždy jen proti bohatým lidem, kteří se dali svým bohatstvím zatvrdit a byli necitelní vůči nouzi druhého. Kteří obětovali duchovní svému bohatství a dali se jím cele ovládati. Že Kristus sám bohatstvím nepohrdal ani je nezavrhoval, ukazuje ve svých častých návštěvách v domech bohatých, kam často přátelsky přicházel jako host. On sám také nebyl chudým, jak se to podivným způsobem dnes tak často myslí. Není vůbec žádného podkladu pro tuto všeobecnou domněnku o jeho chudobě. Kristus neznal nikdy starostí o živobytí. Byl zrozen v poměrech, které označujeme dnes jako dobré, měšťanské poměry, protože tato půda zůstala tou nejzdravější. Neměl v sobě ani přepěstění z kruhů bohatých a šlechty, ani zahořknutí dělnické třídy. Bylo to přesně voleno. Josef, jeho pozemský otec, může být zván mužem zámožným a naprosto ne chudákem. Že se Kristus tehdy narodil v betlémském chlévě, bylo pouze následkem přeplnění městečka Betléma při sčítání lidu, k němuž i Josef tam přišel. Josef prostě již nedostal žádného bytu, což i dnes může se státi mnohému člověku při mimořádných poměrech v některém místě. To nemá co činit s chudobou. V domě Josefově byly pokoje a ložnice podle způsobu a úrovně tehdejších blahobytných občanů. Kristus nemusel také žíti v chudobě! Poněvadž přicházel z Boha, neměl ovšem smyslu pro všechno to, co poskytuje bohatství nad životní nutnosti a co má cenu jen k pozemským účelům. Úkoly, které přišel vyplniti, neplatily však pozemskému, nýbrž jedině duchovnímu! Nesprávně používá se dnes také Kristova poukazu, že lidé jsou „bratřími a sestrami“. Používá se toho jako odůvodnění pro pozemsky nezdravé komunistické ideje, právě tak, jako v odporně nasládlých vztazích k náboženství. Tak pracuje se temnotám přímo do rukou, neboť dnešní pojetí takového bratrství bezpodmínečně zdržuje svobodné, Bohem chtěné snažení jednotlivých lidských duchů. Při tom nemůže nikdy nastati zušlechtění. Jsou to stále jen nezdravé karikatury toho, co Kristus chtěl. Když mluvil o tom, že lidé jsou vespolek bratřími a sestrami, byl dalek toho, aby myslel na podobné výstřelky. Jeho řeči a vysvětlivky byly určeny pro tehdejší dobu, když nemrav otroctví byl v květu, kdy byli lidé prodáváni nebo darováni a tím byli považováni za tvory bez vůle. Lidé jsou ovšem bratřími a sestrami z ducha, ze svého původu. Jsou lidskými duchy, kteří nesmějí býti považováni za zboží bez vůle, poněvadž každý lidský duch má v sobě schopnost sebe vědomé vůle. Jen tak bylo to míněno. Nikdy však nemělo to znamenat onu rovnost, která se v tom hledá. Žádný lidský duch nepřijde do ráje jen proto, že se smí nazývat lidským duchem! Není žádné rovnosti ve všeobecném smyslu. Rozhodující roli hrají tu podmínky zralosti. Nejdříve musí lidský duch vyplnit a udělat všechno, co může ve svém chtění k dobru. Jen tím dochází ke zralosti, která mu učiní přístupným ráj. Ve stvoření stojí železné zákony, které nelze zbořiti nebo odsunouti označením „bratříčku a sestřičko“ ani zde na zemi! Syn Boží rozlišoval ostře duchovní od pozemského a přece kázal plniti toto pozemské, jak jest jasně a zřetelně vyjádřeno v jeho prohlášení: „Dávejte císaři, co jest císařovo, a co jest Božího, Bohu!“ – A tak je tomu s mnohými větami a zprávami v bibli, kterým lidé při dalším podání propůjčili své názory. Ale všechna tato písma nechtěla býti tehdy žádným zákonem pro celé lidstvo, nýbrž měly to býti pouze zprávy. Také je nutno odpustit, že tehdejší pozemští lidé, i Kristovi učedníci, nerozuměli mnohému, co k nim Syn Boží pravil a co tak často činilo ho smutným. Že to všechno v neporozumění podali později vlastním způsobem, stalo se v nejlepší vůli a tak, jak to podrželi ve vzpomínkách, které z uvedených již důvodů nesmí býti považovány za nedotknutelné. Neodpustitelné jest, že později lidé dovolili si odvážně tvrdit: Kristus řekl. A tak vkládali bludné lidské názory, výplody nedostatečných lidských vzpomínek, beze všeho do úst přímo Synu Božímu, jen aby tím podpořili jim prospěšné snahy, založit a udržovat systém, jehož mezery už od počátku, a to v celé stavbě, musely být každému silně cítícímu člověku nápadny. Jen požadavek slepé víry umožnil, že nesčetné díry ve výstavbě nebyly hned pozorovány! Tato výstavba se udržovala a udržuje ještě dnes jedině přísným požadováním slepé víry a rozkazujícími slovy: Kristus řekl! A toto slovo, toto vypočítavé tvrzení, má se jim státi strašlivým soudem! Neboť je právě tak falešné, jako osobivé tvrzení, že Kristovo ukřižování bylo chtěno Bohem, aby všechny hříchy pozemských lidí byly smyty touto obětí! Co všechno je v této neuvěřitelné lidské domýšlivosti, která tak zkrášlila vraždu na Synu Božím, jaká k tomu patří drzá rouhavost, o tom poučí lidstvo budoucnost, až to všechno zakusí na sobě.
Já, Imanuel, vám však dnes pravím: Běda lidem, kteří kdysi zavraždili Syna Božího na kříži! Stokrát běda však vám, kteří jste ho tisíckrát přibili na kříž v jeho slově! A kteří ho ještě dnes vraždíte denně, každou hodinu vždy znovu! Přijde na vás těžký soud! – Amen!

Zázrak.

Vysvětlení spočívá ve slově samotném. Zázrak jest děj, nad kterým člověk stane v podivu, jako nad něčím, co jest za jeho zrakem, co je zázračné. Je to něco, co nepovažuje za možné. Ale co jen nepovažuje za možné. Že to možné jest, dokázalo již uskutečnění zázraků. Není zázraků, jak si je představují mnozí věřící v Boha. Tito lidé považují zázrak za něco, co se stalo mimo přírodní zákony, nebo dokonce za něco, co se příčí všem přírodním zákonům. Právě v tom vidí Božské! Zázrak jest pro ně něco, co jest možno jen jejich Bohu, který v tom zjevuje svou zvláštní milost a při tom používá své všemohoucnosti. Tito ubozí lidé představují si mylně všemohoucnost jako možnost libovolných skutků. Zázraky jsou pro ně takovými libovolnými skutky. Neuvažují, jak tím Boha snižují, neboť tento druh zázraků nebyl by nijak Božský.
V Božském působení jest v prvé řadě naprostá dokonalost bez chyby a bez mezery. Dokonalost je podmíněna nejpřísnější logikou a naprostou důsledností v každém směru. Zázrak musí se proto dokonati jen v nepřetržité důslednosti dění. Rozdíl jest pouze ten, že při zázraku vývojový pochod, který jinak pro pozemské pojmy vyžaduje delší doby, odehrává se sice obvyklým způsobem, ale s ohromnou rychlostí. Může se tak státi silou zvlášť k tomu některému člověku propůjčenou, nebo jinými cestami tak, že lidé mohou pak vše, co se děje neobyčejně rychle, označiti za podivuhodné nebo prostě za zázrak. Také to může býti něco, co přesahuje dnešní vývoj a provede se soustředěnou silou. Ale nikdy se to nestane mimo stávající přírodní zákony, nebo dokonce proti nim. V tom okamžiku, který ovšem ve skutečnosti není vůbec možný, ztratilo by to všechno Božské a stalo by se to jen aktem libovůle. Byl by to pravý opak toho, co míní mnozí věřící v Boha. Všechno, co postrádá přísné důslednosti, není Božské. Každý zázrak jest úplně přirozený děj, který se děje jen v neobyčejné rychlosti a soustředěnou silou. Nikdy nemůže se státi něco nepřirozeného. To jest úplně vyloučeno.
Nastane-li uzdravení nemocí, které dosud platily za nevyléčitelné, není v tom žádná změna přírodních zákonů. Ukazuje to pouze veliké mezery lidského vědění. Tím více musí se uznati za milost Stvořitele, že obdařuje některé lidi zvláštní silou, které mohou používati k uzdravení trpících lidí. Budou to však vždy jen takoví, kteří byli daleci veškeré domýšlivosti vědy, protože vědění připoutané k zemi zcela přirozeně dusí schopnost přijímati vyšší dary. Vědění připoutané k zemi chce dobývat. Nikdy nedovede čistě, tedy dětsky přijímat. Ale síly přicházející odtud, kde není času ani prostoru podle našich pojmů, mohou býti prostě jen přijímány, ale nikdy vydobyty. Tato okolnost ukazuje sama, co jest cennější a silnější a v důsledku toho tedy také správnější!

Syn Člověka, Duch Pravdy, Vyslanec Boží.

Pro celé pochopení je nezbytné číst a přijmout dílo Slovo Syna Člověka, Vyslance Božího "Ve Světle Pravdy" tak, jak On je dal lidstvu v původním vydání.