Syn Boží

Ježíš

 

Náboženství lásky.

Náboženství lásky je špatně chápáno následkem mnohostranného zkroucení a znetvoření pojmu láska. Největší část pravé lásky je přísnost! Co se dnes jmenuje láskou, je všechno jiné než láska. Jde-li se všem tak zvaným láskám neúprosně na dno, nezbývá tam již nic než sobectví, ješitnost, slabost, pohodlnost, domýšlivost nebo pudy. Pravá láska nebude hleděti na to, co se druhému líbí, co je mu příjemné a co mu působí radost, ale bude se řídit jen podle toho, co druhému prospívá! Lhostejno, působí-li to druhému radost nebo ne. To je pravá láska a služba. Stojí-li tedy psáno: „Milujte své nepřátele,“ znamená to: Čiňte to, co je jim prospěšné! Tedy také je kárejte, když jinak nemohou přijíti k poznání! To znamená jim sloužit. Musí však při tom vládnouti spravedlnost, neboť láska nedá se odloučit od spravedlnosti, poněvadž obě jsou jedno! Nemístná povolnost znamenala by ještě větší pěstování chyb nepřátel, čímž by se ocitali dále na nakloněné ploše. Byla by to láska? Tím bychom naopak uvalili na sebe novou vinu! Náboženství lásky stalo se náboženstvím ochablosti, a to na přímé přání lidí. Také osoba nositele Pravdy, Ježíše Krista, byla znetvořena k změkčilosti a povolnosti, jakých nikdy neměl. Právě svou všeláskou byl mezi rozumovými lidmi drsný a vážný. Jeho zármutek, kterému často podléhal, byl vzhledem k jeho vznešenému poslání a oproti tehdejšímu lidskému materiálu úplně samozřejmý. Neměl pranic společného se změkčilostí. Po odložení všech znetvořenin a dogmatické omezenosti bude náboženství lásky učením nejpřísnější důslednosti, ve které nebude míti místa žádná slabost a nelogická povolnost.

Smrt Syna Božího na kříži a poslední večeře.

Při smrti Kristově roztrhla se opona chrámová, která dělila Nejsvětější od lidstva. Tato událost považuje se za symbol toho, že obětí smrti Spasitelovy přestalo v téže chvíli odloučení lidstva od Božství a že se vytvořilo přímé spojení. Ale tento výklad jest nesprávný. Ukřižováním odmítli lidé Syna Božího jako očekávaného Mesiáše! Tím stalo se odloučení lidstva od Božství větším! Opona se roztrhla, protože Nejsvětějšího nebylo pak již třeba. Otevřelo se zrakům a nečistým proudům. Symbolicky vyjádřeno, nevkročilo po tomto skutku Božské již na zemi. Tím stalo se Nejsvětější zbytečným. Tedy právě opak dosavadních výkladů, ve kterých opět jako tak často projevuje se jen veliká vypínavost lidského ducha. Smrt na kříži nebyla také nutnou obětí! Byla vraždou, pravidelným zločinem! Každé jiné vysvětlení jest jen opis, který má buď platit jako omluva nebo vznikl z nevědomosti. Kristus nijak nepřišel na zemi s úmyslem nechati se ukřižovat. V tom také spasení nespočívá! Vždyť Kristus byl ukřižován jako obtížný hlasatel Pravdy, pro své učení.
Ne jeho smrt na kříži mohla a měla přinésti vykoupení, nýbrž Pravda, kterou podával lidstvu ve svých slovech. Ale Pravda byla tehdejším vůdcům chrámu a náboženství nepohodlná. Byla pro ně pohoršením, protože mocně otřásala jejich vlivem. Právě tak, jako by tomu bylo na mnohých místech i dnes. Lidstvo se v tom nezměnilo. Tehdejší vůdcové, právě tak jako dnešní, opírali se sice o staré, dobré tradice, ale tyto tradice staly se vinou těch, kdož je prováděli a vykládali, jenom ztrnulou a prázdnou formou, ve které již nebylo života. Týž obraz, jaký se namnoze jeví opět i dnes. Kdo však chtěl vnésti do stávajícího slova tento nutný život, přinášel tím samozřejmě převrat ve výkladu i v provádění! Ne však ve slově samém! Osvobozoval lid od snižující ztrnulosti a prázdnoty a zbavoval je toho. To bylo ovšem velkým pohoršením pro ty, kdo  mohli záhy poznati, jak energicky bylo zde zasáhnuto do otěží jejich nesprávného vedení. Proto museli podezřívati a pronásledovati zvěstovatele Pravdy a osvobozovatele od břemene mylných výkladů. Když se vzdor vší námaze nepodařilo ho zesměšniti, snažili se prokázati ho nevěrohodným. „Pozemská minulost“ jako syna tesařova musela sloužiti k tomu, aby ho označili jako „neučeného“ a proto pro výklad méněcenného! Jako „laika“. Právě tak, jako se děje dnes každému, kdo se příliš dotkne ztrnulého dogmatu, který všechno volné, živé úsilí vzhůru již v zárodku potlačuje. K jeho výkladům samotným nikdo z odpůrců z opatrnosti nepřistoupil, protože cítili zcela správně, že by při čistě věcné odpovědi museli podlehnouti. Zůstali tedy při zlomyslných pomluvách prostřednictvím svých prodejných nástrojů. Konečně pak v příznivém pro ně okamžiku neostýchali se veřejně a falešně ho obžalovati a přivésti na kříž, aby tím unikli nebezpečí pro svou moc a vážnost. Tato násilná, u Římanů tehdy obvyklá smrt jako taková nebyla vykoupením a také je nepřivodila. Nevykoupila žádnou vinu lidstva, neosvobodila od ničeho, nýbrž jen tím více lidstvo zatížila jako vražda v nejhrubším smyslu! Jestliže se pak vyvinul tu i onde kult, který vidí v této vraždě nutnou hlavní součást vykupitelského díla Syna Božího, pak jest právě tím oddalován člověk od toho nejcennějšího, co jedině může přinésti vykoupení. Odvádí ho to od vlastního a skutečného úkolu Spasitelova, od toho, co učinilo nutným jeho příchod z Božského na zemi. Nepřišel však proto, aby vytrpěl smrt na kříži, nýbrž aby do spousty dogmatické ztrnulosti a prázdnoty, která strhovala lidského ducha, hlásal Pravdu! Aby vylíčil věci mezi Bohem, stvořením a lidmi tak, jak skutečně jsou. Tím muselo samo sebou bezmocně odpadnouti všechno to, co k tomu vymudroval omezený lidský duch a co zakrývalo skutečnost. Teprve pak mohl člověk jasně viděti před sebou cestu, vedoucí vzhůru. Vykoupení spočívá jedině v přinášení této Pravdy a s tím spojeného osvobození z bludů! Jest to vykoupení z nejasného nazírání, ze slepé víry. Slovo „slepý“ označuje výstižně nesprávný stav. Večeře před jeho smrtí byla hostinou na rozloučenou. Když Kristus řekl: „Vezměte a jezte, totoť jest tělo mé. Pijte z toho všichni, to jest krev má Nového Zákona, která vylita bude na odpuštění hříchů za mnohé“, prohlásil tím, že jest ochoten vzíti na sebe dokonce tuto smrt na kříži, jen aby měl příležitost přinésti zbloudilému lidstvu ve svých výkladech Pravdu, která jedině ukazuje cestu k odpuštění hříchů. Praví také výslovně: „Na odpuštění za mnohé“. Nepraví „na odpuštění za všechny!“ Tedy jen za ty, kdo o jeho výkladech uvažují a užívají jich živě ve svůj prospěch. Jeho tělo, zničené smrtí na kříži a jeho prolitá krev mají přispěti k tomu, aby se poznala nutnost a vážnost osvícení, které přinesl. Jen tato naléhavost má býti zdůrazněna opakováním poslední večeře! Pravděpodobnost takového nepřátelství lidstva byla již předem poznána před jeho příchodem. Že Syn Boží se toho nezalekl, mělo býti zvláštní výstrahou a poukazem na zoufalé postavení lidského ducha. Lidský duch mohl býti zadržen před zánikem již jen uchopením se záchranného lana nezahalené Pravdy. Poukaz Syna Božího při poslední večeři na jeho smrt na kříži jest jen posledním, výslovným zdůrazněním naléhavé nutnosti jeho učení, které přišel přinésti! Při přijímání večeře Páně má si každý člověk vždy znovu uvědomovati, že sám Syn Boží nebál se pravděpodobné smrti na kříži a že pak dal za to život a krev, aby umožnil lidstvu přijetí a pochopení vylíčení skutečného dění ve vesmíru, které jasně ukazuje působení nepošinutelných zákonů stvoření, které nesou Božskou vůli! Tímto poznáním trpké vážnosti, která vyzvedá palčivou nutnost poselství, aby byla umožněna záchrana, má vzejíti v lidech vždy nová síla a nový popud, aby podle jasného učení Kristova skutečně žili. Aby mu nejen správně rozuměli, ale ve všem podle něho i jednali. Tím dostane se jim pak odpuštění hříchů a vykoupení! Ne jinak. Také ne přímo. Najdou je však určitě na cestě, kterou Kristus ukazuje ve svém poselství. Z toho důvodu má večeře Páně vždy znovu oživovati tyto události a děje, aby v lidech neutuchala jedinečná záchranná horlivost k následování učení, kterému byla přinesena tak veliká oběť. Počínající lhostejností nebo pouhými zevními formami pozbývají lidé záchranného lana a klesají zpět do náruče omylů a zkázy. Jest velikou chybou, domnívají-li se lidé, že smrtí na kříži bylo zaručeno odpuštění jejich hříchů. Tato myšlenka přináší s sebou hroznou škodu. Neboť všichni ti, kdo v to věří, jsou tím sváděni z pravé cesty vykoupení. Cesta vykoupení záleží jedině v tom, že člověk žije podle slova Spasitelova. Že žije podle vysvětlení, které jako vědoucí a vše přehlížející podal. Tato vysvětlení ukazují v praktických obrazech na nutné zachovávání a šetření Boží vůle, která spočívá v zákonech stvoření. Ukazují také na působení a účinky těchto zákonů, když je zachováváme nebo když jich nedbáme. Jeho vykupitelské dílo záleželo v přinášení tohoto vysvětlení, které muselo zjevovati nedostatky a škodu v provádění náboženství. Neboť v tomto vysvětlení byla Pravda, která šířila Světlo do rostoucího zatemnění lidského ducha. Vykupitelské dílo nebylo ve smrti na kříži. Také večeře Páně nebo posvěcená hostie nemůže poskytnouti přímo odpuštění hříchů. Takové myšlenky jsou proti každému Božskému zákonu! Tím padá také i moc člověka odpouštěti hříchy. Člověk má právo a také moc odpouštěti jenom to, čím mu ublížil druhý. I to však jen tehdy, když ho k tomu neovlivněně pudí jeho srdce. Kdo vážně přemýšlí, pozná také Pravdu a tím i pravou cestu! Myšlenkově líní lidé a zahaleči, kteří neudržují v pořádku a pohotově s veškerou pozorností a úsilím lampu, kterou jim Bůh svěřil, tedy schopnost zkoumání a osvícení, mohou snadno jako pošetilé panny v podobenství promeškati hodinu, kdy k nim přijde „slovo Pravdy“. Protože se nechali uspati v mdlou pohodlnost a slepou víru, nebudou pro svou lenost schopni uvítati nositele Pravdy nebo ženicha. Musí pak zůstati zpět, když bdělí budou vcházeti do říše radosti. 

Syn Člověka, Duch Pravdy, Vyslanec Boží.